Husitské bitvy - mýty a skutečnost
HUSITSKÉ BITVY
... mýty a skutečnost
(Vladimír Arnošt)
Úvod
Husitství je zcela právem považováno za jedno z nejspornějších, nejkontroverznějších, nejsložitějších a nejkomplikovanějších období celé české historie, více než tisícileté. Je zcela zřejmé, že to byla doba zásadních změn a zvratů, které dějiny našeho státu zásadně ovlivnily na mnoho desetiletí, snad i staletí. Snad právě proto je až do dnešních dnů valnou většinou národa považováno také za dobu nejslavnější. Za vrchol české historie. Právě toto přesvědčení zřejmě také vede k tomu, že na rozdíl od řady jiných historických období, snad už dávno zapomenutých, se stále jedná o živé téma, o téma vyvolávající emoce.
Nesmíme však připouštět, že by tato dějinná etapa vyvolávala stejné emoce, pokud by informace zůstaly prostě zachyceny, zachyceny jako nestranné konstatování. Ne, v průběhu historie začala vznikat řada mýtů a uměleckých děl, která toto období silně idealizují. Vedle toho můžeme hovořit i o nejednom ideologickém zneužití interpretace dějin. Lze tedy připustit, že ze skutečných husitských válek byly v průběhu dějin vytvořeny úplně jiné války, však též husitské. Emoce jsou nejčastěji vyvolávány právě konfliktem mezi skutečnostmi a mýty.
Účelem této práce je především tyto rozpory určit a analyzovat. Nutno dodat, že záměrem není význam husitských válek negovat či jako období je celé zavrhnout, zkritizovat a degradovat. O neshodách skutečnosti a mýtů bychom však měli vědět a skutečnost, pokud možno, přijímat ničím neovlivněnou. Cíl je tedy prostý: na rozpory upozornit.
1) Jan Hus a základy ideového boje husitství
Hovoříme-li o husitských bitvách, jejich skutečnosti a mýtech, nesmíme opomenout zmínit samotný počátek cesty k těmto krvavým konfliktům – tedy základní impuls. Právě ten nejzákladnější impuls zde představuje Mistr Jan Hus. Právě tento kazatel kaple Betlémské je mylně považován za zakladatele celého nového náboženského směru. Je nutno zdůraznit slovo „mylně“. Při pečlivějším mapování situace Zemí koruny české na počátku 15. století zjišťujeme, že mezi jednotlivými zdroji panují silné rozpory. V tomto případě je nutno literaturu důsledně zhodnotit a porovnat.
Základní aspekty jsou dva. Prvním z nich je typ literatury. Zde můžeme brát v potaz literaturu odbornou a na druhé straně literaturu krásnou. Od toho se odvíjí i druhý aspekt, tedy míra idealizace, kterou nacházíme především v literatuře krásné, konkrétně v historických románech. Za zásadního autora lze považovat Aloise Jiráska. Vedle něho však musíme brát s rezervou i řadu dalších autorů, například Svatopluka Čecha. Téměř veškerou krásnou literaturu lze považovat za subjektivní, tedy za mýty. Na pozoru se však musíme mít i u odborné literatury. Zde je velmi důležitá doba, kdy byl zdroj publikován. Jako velmi subjektivní můžeme hodnotit obrozenecké dílo Františka Palackého. I ten skutečnost velmi idealizuje, což je v tomto případě způsobeno především principem, na němž byly české dějiny stavěny. Vyšší míru objektivity lze zaznamenat na počátku 20. století. O tu se snaží hlavně Josef Pekař, avšak zejména ve druhé polovině století je husitství opět idealizováno. Musíme se tedy vyvarovat posuzování husitství z hlediska vládnoucí ideologie. Pro následující texty poskytla nejvyšší míru objektivity díla Vladimíra Lišky, tedy autora současného.
S tímto přístupem tedy posuzujme i Jana Husa. Jako osobnost je totiž i on velmi idealizován a dáván do kontextu s dnešní dobou, zejména díky údajné pokrokovosti, nadčasovosti a humanismu. Už historikové z dob 1. republiky narážejí na nezdravý, tzv. agitační historismus1) přítomnosti, který však trvá dodnes. Hus je zkrátka líčen jako bytostný humanista. Musíme si však uvědomit, že jeho působení se odehrává na počátku 15. století, tedy v době největšího církevního fanatismu a dogmatismu. Církev, jako nositel a zprostředkovatel víry, tehdy ovládala vše. Tím tedy bylo zapříčiněno, že vše bylo naopak spojováno jednak s ní a jednak s vírou. V tomto kontextu musíme chápat jak Husovo dílo, tak i Husův přístup, jež se právě v díle projevuje. Zkrátka, nelze byť jen jeho citáty spojovat s humanismem. Vše naopak souvisí s pevnou vírou v době nejsilnější moci církve v dějinách.
Kromě toho je tedy nutné upřesnit i jeho vztah k dobovým církevním poměrům. Rozpor je opět způsoben literáty i historiky, kteří téměř ve všech případech v průběhu dějin idealizovali. Hus je jimi popisován především jako reformátor, který požaduje zásadní změnu celého církevního řádu, jako autoritu neuznává ani papeže a kardinály, ani církev samu o sobě a svým učením reprezentuje odklon od katolické církve. To je mýtus. Skutečnost je taková, že Hus zájem na reformaci církve samozřejmě má. Snaží se však od platných dogmat nijak neodchylovat. Jeho postup je navíc opravný až v poslední fázi. Navíc by bylo nelogické, aby se Jan Hus odvracel od katolické církve = od své církve. Ne, jeho učení nebylo založeno na odklonu, ale na reformaci. Jeho zájem byl církev napravit, ne se od ní odloučit. Tato myšlenka poté navzdory mýtům protíná i celé husitské války, kdy se jedná o postoj umírněných husitů. Z Husových myšlenek můžeme za pobuřující pro tehdejší dobu považovat pouze jednu. V hlubokém úpadku církve Jan Hus hlásal, že chce být poddán papeži, pouze pokud žije mravně a vede církev ve shodě se zákonem božím = s Biblí. Pravda zákona božího se jemu a jeho současníkům jevila o to naléhavější, když víra v papeže a kardinály byla zcela podvrácena (Pro ilustraci poslouží případ schizmatu.). Církev tedy podle něho je zprostředkovatelem, ale ne autoritou. Tou je Bůh.
O čem je také nutno se zmínit, je samotný koncil v Kostnici. Ve skutečnosti můžeme rozsudek nad Husem považovat za souhru neblahých náhod a světských dohadů a neshod. Kostnický koncil, navzdory mýtům, nebyl ani zdaleka svolán především kvůli Husovi. Jan Hus tvořil jen velmi krátkou epizodu tohoto dlouhého jednání. Základní náplní koncilu bylo řešení svízelné situace schizmatu = krize papežství. I když, přizván jako nepatrná součást, své učení obhájil, byl nakonec odsouzen jako kacíř. A to i přesto, že z hlediska Bible mu vina nebyla jednoznačně dokázána. Historici 20. let 20. století tedy tvrdí, že i kdyby byla vina z církevního hlediska nesporná, nemůžeme vyloučit úvahu, že Hus zemřel spíše pro vinu církevní hierarchie2), tedy přesněji pro její nápravu a udržení. O rehabilitaci procesu můžeme hovořit v kontextu s Basilejským koncilem. I to je však velmi diskutabilní a především neoficiální.
Vedle Jana Husa se ale musíme zmínit i o dalších ideových vůdcích husitismu, tedy o husitských kazatelích. Právě zde dochází ve výkladu historie k velkým nesrovnalostem. Zejména literatura krásná (ale do určité míry samozřejmě i odborná) v případě idejí zmiňuje především Jana Husa. Jeho zásadní význam je nesporný. Byl to on, kdo v počáteční fázi reformační myšlenky nejvíce rozvinul. Ovšem před ním i po něm se v Čechách projevila celá řada podobně smýšlejících, které bychom neměli pomíjet, protože i jejich význam je v daném kontextu značný. Bez delšího pozastavení můžeme zmínit ty, kteří Husovi předcházeli. V tomto případě je nutné jmenovat Konráda Waldhausera a Jana Miliče. Pro husitství jsou však důležitější Husovi současníci a kazatelé pozdější. Pomineme-li radikální a chiliastickévenkovské kazatele, můžeme hovořit o mistru Jakoubkovi ze Stříbra, který byl Husovým univerzitním kolegou (tedy i M. Mikuláš z Drážďan) a který stojí u počátků přijímání pod obojí způsobou, což je často mylně připisováno Husovi. Vedle něho musíme zmínit i kazatele Jeronýma Pražského, který byl též za své myšlenky upálen a dodnes zůstává ve stínu Husově, přestože jeho význam nebyl o mnoho menší. Vedle umírněných husitů hrál zásadní roli také Jan Želivský, nejradikálnější pražský kazatel. A z pozdějších kazatelů nelze opomenout Jana Příbrama a Jana Rokycanu, pozdějšího arcibiskupa pražského, jenž i přes svou funkci pevně vyznával kalich.
Ohledně tématu vypuknutí velkých ozbrojených konfliktů a organizace křížových výprav je také nutné popsat postoje jednotlivých stran v pravém počátku. Právě co se týče popisu prvních válečných let, se opět dostáváme do rozporu mezi skutečností a většinovou interpretací. Vztah českého lidu napříč společenskými vrstvami ke katolické církvi a císaři Zikmundovi v této první fázi byl po celá staletí popisován jako nevraživý. Český lid má údajně už od začátku vůli tvrdě bojovat proti těmto dvěma. Podle nejobjektivnějších zdrojů současnosti to není pravda. Co se týče označení „národa kacířů“, byli Čechové, sympatizující s Husem, výtkami kacířství ze strany církve nanejvýš rozhořčeni. Oni se považovali za národ doslova nejkřesťanštější a věrně katolický3). Těžce nesli nejen Husovo odsouzení, což vrhalo špatný stín na celý národ, ale především nedostatečné dosvědčení jeho viny. Poslušnosti ke katolické církvi se však nezřekli.
Právě naopak ohlásili, že jsou odhodláni vést mírovou při o své ospravedlnění. Možná agrese v případě nesolidního jednání byla v žádosti o slyšení zmíněna pouze mimochodem. Komunikace mezi Českými zeměmi a Římem však po zvolení nového papeže začala váznout (Nutno podotknout že vinou Říma.). Vůdčím a rozhodujícím orgánem v zemi se tak namísto církve stala univerzita. Právě ta roku 1420 předložila nový program českého úsilí nábožensky opravného. Jednalo se o „čtyry artykuly pražské“, jejichž nezměněné znění je doposud notoricky známo. Formulovali je profesoři - přátelé a spolubojovníci Husovi. Nutno však dodat, že poněkud pozdě. V době, kdy již Zikmund s vojskem stál před Prahou.
V těchto čtyřech bodech však nebylo zakotveno nic z toho, pro co kostnický koncil Jana Husa odsoudil. Zastoupeny rovněž nejsou ani jeho revoluční nauky o církvi. Články byly tedy sestaveny tak, aby, navzdory pozdější interpretaci, dohodu s církví umožnily. Zvláště důležitými požadavky bylo svobodné kázání slova božího a náprava církevních funkcionářů. To však byly obecné dobové názory, které dříve prezentoval například i Wyclif. Jediný artikul představoval rozpor. Artikul snad nejméně důležitý – přijímání pod obojí způsobou. Jednání se nejprve jevilo jako velmi nadějné. Bohužel právě tento poslední požadavek nakonec všechny naděje pohřbil a k uzavření dohody nedošlo. Důsledkem byla následující válka, kterou ukončila snad až bitva u Lipan (1434) a i poté byla situace nanejvýš nejistá.
K rozporům mýtů a skutečnosti nutno nakonec ještě dodat, že Čechové nebojovali bezhlavě. Neustále se snažili docílit dalšího slyšení, kde by mohli svůj názor obhájit. Řada slyšení se konala, ale bohužel bezvýsledně. Panovaly příliš silné dohady i v rámci české strany. Zároveň Češi nemohli císaři zapomenouti, že vedl vojska proti vlastnímu národu. K splnění českých žádostí došlo až po posledním velkém husitském vítězství v bitvě u Domažlic. Tedy, řešením se stal alespoň dočasně basilejský koncil (1431) a především jeho výstup – basilejská kompaktáta. Docílilo se úspěšné obhajoby husitství jako křesťanského směru existujícího i v rámci katolické církve. Mír byl však bohužel pouze dočasný.
2) Skutečnost a mýty o Janu Žižkovi a jeho válce
Po mistru Janu Husovi lze právě Jana Žižku z Trocnova považovat za druhou nejvýznamnější a nejvýraznější osobu husitské revoluce. Přestože jeho význam z hlediska vlivu na husitskou ideologii můžeme označit jako nulový, z hlediska vojenského prosazování těchto ideálů se jedná bezkonkurenčně o osobu nejvýznamnější. Byl to on, kdo v prvních letech husitství vojenské oddíly vedl a kdo husity současně přivedl na práh nejzásadnějších a nejjednoznačnějších vítězství. Jak už to však v dějinách bývá, jedná se ve skutečnosti o osobu nanejvýš rozporuplnou, jejíž dobový obraz a popis je přímo opačný vůči tomu, jak byl v pozdějších staletích vybarven. Těmto rozporům snad napomáhá právě fakt, že se jednalo o osobu vojenskou, která požadavky ideologie přímo vymáhala. Bylo však toto vymáhání opravdu takové, jak bylo zejména v posledních dvou stoletích popisováno?
Tedy, právě popis neobjektivních zdrojů pozdějších staletí jednoznačně oponuje dobovým zápisům, též subjektivním. Z hlediska věrohodnosti však lze právě zdroje dobové považovat za směrodatnější a spolehlivější. Zajímavým jevem navíc je, že zaznamenané názory husitské i protihusitské se v mnohém shodují. Tedy, ve spisu kardinála Eneáše Silvia Piccolominiho (pozdějšího papeže Pia II.) můžeme číst zmínku „Slepému národu se líbil slepý vůdce.“4). Zde se nejedná o nic divného, neboť právě tento muž považoval všechny Čechy za kacíře a ve svém díle „Historie česká“ rozhodně nešetřil invektivami. Podivit se však můžeme u tvrzení husitského (či později spíše českobratrského) myslitele Petra Chelčického, který Žižku a jeho tábory popisuje jako hordu násilníků a to i přes vlastní částečný obdiv. Souhlasil tedy s myšlenkou prosazení idejí, ale nikoli s násilím, které v Žižkově cestě hrálo hlavní roli. Nejiný je i postoj husitského kronikáře Vavřince z Březové. V tomto kontextu je nutné zmínit i postoj obrozeneckého historika Františka Palackého. Ten Žižku vnímá jako osobu pozitivní a jako zachránce české reformace před rozkladem. Vedle toho však též podotýká, že tento hejtman mohl být především fanatikem bezhlavě hájícím boží zákon a i přes nemilosrdné vraždění ze strany Žižkových táborů považuje husitství za vrchol českých dějin. Opak líčí například Jirásek. Literaturu krásnou však nemůžeme považovat za zdroj spolehlivý. Asi největší objektivity dosáhl v dobách 1. republiky Josef Pekař. K Žižkovi se nejprve postavil kriticky. Vedle toho ale husitského vůdce omlouval pro omezené, středověké vidění světa. Na závěr konstatuje, že Žižku však každopádně lze považovat za geniálního vojevůdce a velmi schopného politika, ač jej lze charakterizovat i jako vykonavatele ideologie násilí. Vedle toho vylučuje husitský demokratismus, který byl idealisticky vyobrazen národním obrozením. Pozdější postoj marxismu vůbec nelze brát v potaz. Pět zmíněných opodstatněných postojů nám tedy jasně naznačuje, že Žižkova tvář rozhodně nemusí být taková, jak ji notoricky známe.
Abychom docílili komplexnějšího popisu, musíme situaci zmapovat od počátku. Co se osoby Jana Žižky týče, jeho život předhusitský je prostoupen mnoha nejasnostmi. Předně nutno zmínit, že o jeho životě do roku 1419 nevíme téměř nic s tím, že předpokládáme, že v té době mu mohlo být okolo šedesáti let. První zmínka o něm pochází z roku 1378. Poté, co v 80. letech 14. století pravděpodobně z důvodu zadlužení prodal veškerý majetek, jeho stopa mizí. Je však zcela zřejmé, že se v té době ocitl ve velmi složité ekonomické situaci. V té době však ze zemanů nebyl zdaleka jediným. Jednalo se o celospolečenský jev. Tito ztroskotanci z řad nižší šlechty začali tvořit loupeživé tlupy, které škodily zejména vyšší šlechtě, jejíž moc naopak rostla. Navíc se množily konflikty mezi ní a panovníkem. Není tedy vyloučeno, že byli tito lapkové najati právě Václavem IV. za účelem oslabování jeho šlechtických protivníků.
Naprosto přesně víme, že v takovéto loupeživé skupině se ocitl i Jan Žižka. Jedná se tedy o první fakt, který dokládá, že velká část líčení jeho osoby je opravdu idealizací historie. Konkrétně on se podílel na plenění rožmberského panství v době, kdy byli Rožmberkové královými největšími rivaly. Pod vedením jistého Matěje Vúdce, též zkrachovalého zemana, mohl takto působit řadu let. Byl to tvrdý život a řada členů této skupiny byla pobita rožmberskými vojáky či skončila v panských vězeních a byla popravena. Jan Žižka však ze všech nesnází unikl, přičemž však není jasné, jakou funkci v této rotě zastával. Tato léta pro něj však zcela zřejmě byla důležitou bojovou zkušeností. Pravděpodobně byl i on se svými druhy amnestován Václavem IV. roku 1409, což by odpovídalo tomu, že skutečně sloužil králi. Jeho jméno však opět na nějaký čas mizí.
Jeho jméno se opět objevuje v souvislosti s vojenským tažením do Polska, kam král Václav vyslal oddíly na pomoc polskému králi v boji proti rozpínavému Řádu německých rytířů. Žižkovi byla nabídnuta účast a on nabídku pravděpodobně přijal. Jednak pro něj mohla znamenat snadnou kořist a jednak nové zkušenosti. Pravděpodobně právě zde se seznámil s možnostmi využití opevněné vozové hradby. Nevíme přesně, kdy se z Polska vrátil. Někdy v letech 1412 – 1413 však vstoupil zpět do služeb Václava IV. Údajně zde mohl působit jako velitel královských stráží a jako doprovod královny Žofie se mohl dostat až do Betlémské kaple, kde tou dobou kázal Jan Hus. Husovo kázání jej mohlo velmi ovlivnit. Největší vliv na něho ale pravděpodobně měla chudoba a válečnická minulost, což se stalo jasným předpokladem pro to, aby nadále žil jako nelítostný voják a neváhal při tom pobíjet zajatce a masakrovat civilisty.
K husitství tedy začal postupně inklinovat s tím, že odmítal radikální kazatele a řídil se pouze podle čtyř artikul pražských. Jeho názory, na rozdíl od způsobu boje, příliš radikální nebyly. Přesto však v pozdější době neváhal s různými radikály (z hlediska idejí) spolupracovat. Údajně měl svou hlavu a o teologických záležitostech diskutovat nehodlal. Za amnestii byl králi zavázán, proto až do roku 1419 zůstával loajálním s tím, že v letech 1415 – 1418 o něm postrádáme jakékoli zprávy a rozmáhají se pouze různé fámy. Králova smrt (léto 1419) mu však rozvázala ruce. Roky 1419 – 1420 pro něj znamenají zásadní životní zlom, kdy se, jako silný sympatizant nastupující husitské ideje, jednoznačně dostává do popředí. Začíná tak doslova raketový start k závratné kariéře. S radikálním Janem Želivským se staví do čela pražské revoluce. Žižkovo jméno je s delším odstupem poprvé zmiňováno právě v souvislosti s novoměstskými bouřemi (1. pražská defenestrace). Nevíme, zda se přímo účastnil útoku či jen přihlížel. Jeho účast však zmiňuje jak Vavřinec z Březové ve své „Husitské kronice“, tak je tato informace zakotvena i ve „Starých letopisech českých“5). Tehdy byl však ještě ve službách krále.
Po vypuknutí skutečné husitské revoluce se postupně jeho postoje začínají nejvíce ztotožňovat s postupem jihočeských táboritů či též táborů. Právě do jejich čela se po smrti jejich vůdce Mikuláše z Husi (1420) Žižka staví. Ještě předtím se po obrazoboreckých bouřích vedených Želivským staví do čela oddílů, které se snaží zmocnit Malé Strany v držení císaře Zikmunda (4. listopadu 1419). Poté se po nějaký čas angažuje v bojích o Plzeň, až nakonec opravdu míří na jih Čech.
2.1) Bitva u Sudoměře
Bitvu u Sudoměře můžeme považovat za první opravdovou bitvu, ve které husité pod velením Jana Žižky z Trocnova zvítězili. Současně ji také lze považovat za první Žižkovo taktické vítězství. K bitvě došlo při Žižkově přesunu z Plzně do Tábora a nutno říci, že navzdory většinové interpretaci historie mohou husité za své vítězství vděčit vedle taktiky především štěstí a šťastné náhodě. Je dosti možné, že za jiných okolností by nezvítězili a pokud ano, jejich ztráty by byly ještě mnohem vyšší.
K bitvě došlo dne 20. března 1420, kdy byli husité u osady Sudoměř v jižních Čechách zaskočeni obrněnou královskou jízdou velkopřevora řádu Johanitů Jindřicha z Hradce, pana Divíška z Jemniště a Petra ze Šternberka. Žižka vsadil na taktiku, kterou již použil v několika menších ozbrojených potyčkách a se kterou se setkal právě v Polsku. Dal k sobě srazit příčnými dřevy zpevněné povozy a vytvořil vozovou hradbu, za kterou mohli husité těžké jízdě odolávat. Bitva údajně trvala několik hodin a královští se dali na ústup až se soumrakem. Ztráty královských byly dosti značné. Husitské ztráty však byly též nemalé. Do Tábora (tehdy ještě Hradiště) poté Žižka dorazil již bez úhony.
Co se průběhu bitvy týče, měli husité štěstí, že soumrak přišel poměrně brzy. Hovoří se o tom, že proti zhruba čtyřem stovkám husitských pěších (Staré letopisy České) stálo až 2 000 královských jezdců. Je tedy jasné, že za běžných podmínek by husité tomuto náporu ani se svou taktikou dlouho vzdorovat nemohli. Jednalo se o velmi lítou bitvu, neboť mezi padlými byli i mnozí z vážených velitelů. Největším štěstím husitských oddílů však byla pozice, kterou pro bitvu zaujaly. Náhoda zapříčinila, že bojovou hradbu z celkem dvanácti vozů postavili na hrázi nedlouho vypuštěného rybníka. Jízda se snažila husity napadnout zezadu. Proto rybník objela a snažila se přes něj dostat Žižkovi do týla. Následky pro královské byly fatální. Bahno rybníka bylo vyschlé pouze na povrchu a jízda se do něj začala bořit. I jezdci, kteří sesedli z koní, byli příliš těžcí a brnění jim navíc znesnadňovalo pohyb. Naproti tomu lehce oděné kališnické pěšáky zaschlá krusta udržela. Těm tedy nedalo příliš práce uvízlé bojovníky pobít. Výsledek bitvy byl zejména krásnou literaturou takřka vždy hodnocen jako vítězství. Z hlediska historického však můžeme chladně konstatovat, že se jednalo spíše o stav nerozhodný. Výsledek, jenž byl zapříčiněn spíše shodou náhod, než přesilou či lepší taktikou jedné či druhé strany. Je těžké polemizovat o tom, jak by se za standardních bitevních podmínek výsledek boje lišil. Zároveň je to však zbytečné. Je nutné zmínit, že husité dosáhli svého, tedy svou pozici uhájili. To, že pravděpodobně pouze díky náhodě (Navzdory idealizujícím zdrojům, které popisují jednoznačné husitské vítězství.), je věc vedlejší.
2.2) Bitva na Vítkově hoře
Ovšem střetem, který během prvního roku husitských válek nejvíce proslavil nejen Jana Žižku, ale celkově husitství jako takové, byla bitva na Vítkově hoře (či jen na Vítkově). V jejím případě se dokonce můžeme držet typické dějepisné interpretace ohledně faktu, že zpečetila osud celé první Zikmundovy kruciáty (křížové výpravy) v roce 1420. A to i přesto, že intervenční vojsko bylo skutečně obrovské a jeho pochodu udávali rytmus nejlepší vojenští stratégové dvora císařského i papežského.
S tímto ohromným vojskem cizáckých interventů (Zdroje se různí. Některé hovoří až o 150 000 mužů (např. Staré letopisy české), toto číslo však z dnešního hlediska považujeme za příliš nadsazené. Petr Čornej kupříkladu uvádí, že uživit a financovat tak početné křižácké vojsko římský král nemohl6). I tak však byl schopen dát na několik měsíců dohromady asi 30 – 50 000 žoldnéřů, což bylo na tehdejší dobu vskutku číslo hodně vysoké.) nejprve obsadil východní Čechy s Kutnou Horou (Právě Petr Čornej též uvádí, že finanční zajištění takovéto armády odpovídalo zhruba ročnímu výnosu kutnohorských stříbronosných dolů. Postup Zikmunda je tedy pochopitelný.). Teprve poté zamířil k Praze. Plánoval zlomit husitský = kacířský odpor přímo v jeho centru a bezprostředně poté se nechat korunovat českým králem.
Ohledně této kruciáty (a samozřejmě i výprav pozdějších) nutno říci, že křižáci se v Čechách dopouštěli skutečných zvěrstev. Odborná literatura mimo jiné zmiňuje vraždy na civilním obyvatelstvu, upalování podezřelých z kališnictví, znásilňování žen, napadání a drancování vesnic, jejich vypalování a bezdůvodné pobíjení obyvatelstva. Čechy poprvé poznaly hrůzy velké války s tím, že na postupu proti „národu kacířů“ bylo dovoleno vše. Do dnešních dnů jsou navíc tyto skutky důsledně vybarvené v literatuře, zejména v díle Jiráskově (např. Proti všem). V rámci objektivního popisu bude ale zmíněno, že stejných zločinů se dopouštěly i kališnické hordy pod vedením Žižkovým na obyvatelstvu katolickém. Nutno tedy podotknout, že právě informace z takřka všech historických románů lze označit i v tomto ohledu za mýty, které objektivní skutečnosti prakticky neodpovídají.
Oproti Sudoměři se tedy mělo jednat o bitvu vskutku obrovských rozměrů. Strategická výhoda navíc nyní nebyla na straně husitské, nýbrž na straně Zikmundově. Početní převaha taktéž. Poměr sil mohl být asi 1:3 až 1:5. Šance 10 000 husitů tak byly poměrně malé. Křižáci Prahu uzavírali do stále těsnějšího kruhu, postupně obsadili Vyšehrad i celý levý břeh Vltavy, tedy Malou Stranu a Pražský hrad. Poslední volná cesta vedla tzv. Horskou branou. Křižáci mohli tuto cestu uzavřít a obklíčenou Prahu nechat vyhladovět. Císařské generály však tlačil čas. Není totiž pravda (jak bylo zejména v idealizující literatuře uváděno, aby se docílilo umělého zhoršení husitských vyhlídek), že křižácké vojsko mělo dostatečné zázemí a bylo dobře zásobováno. S tím se pojil i nedostatek Zikmundových financí (jak bylo zmíněno podle Čorneje). Ve skutečnosti byly podmínky v křižáckém ležení tristní. Jednak se množily nemoci z velkých veder a jednak křižáky od řeky neustále sužovala mračna komárů. V okolí Prahy už také nebylo co brát, neboť vesnice už byly vydrancované či vylidněné a přísun z jiných oblastí začínal váznout.
V této situaci se právě Žižka projevil jako geniální stratég. Potřeboval uhájit nejen horskou bránu, ale i blízkou vyvýšeninu – horu Vítkov (dnešní Žižkov). Tušil, že právě zde dojde ke střetu zájmů a tak zde nechal obránci vybudovat prosté dřevěné opevnění. Zikmund s vrchním velitelem Pippem Spanou, navzdory názorům jiných generálů ohledně generálního útoku celé armády na město, zvolili přesně tu cestu, kterou od nich husitský vůdce očekával. Zikmund čekal, že se Praha postupně vzdá. Netušil však, že v Praze zavládl teror ze strany venkovských radikálů, které bylo nutné povolat a ti že se budou bránit zuby nehty. Ze strany Zikmunda se jednalo o špatný plán.
14. července 1420 se dala armáda křižáků do pohybu z dnešní Letenské pláně přes Špitálské pole (dnešní Karlín) a směřovala proti dřevěnému opevnění, které bránilo jen několik desítek husitů s Janem Žižkou v čele. Přestože křižáci byli po celou dobu ve výhodě, při zdolávání kopce je potkala nečekaná situace, tedy příliš malý manévrovací prostor, což se jim stalo osudným. I přesto se jim však téměř podařilo opevnění zdolat. Ohrožen byl i sám Žižka. Jen velmi těsně před zkázou se cepníkům podařilo křižácké hordy odrazit. Obrat nastal poté, co Žižkovi na pomoc přispěchal asi padesátičlenný oddíl – záloha od Horské brány. Ten křižákům ze strany manévrovací prostor ještě zúžil a to byl počátek jejich konce. Nastal obrovský zmatek, kdy se jedni snažili obracet koně, ale další masy se na ně současně tlačily zezadu. Pro husity za dané situace nebylo těžké protivníky pobít. Husité navíc začali křižáky pronásledovat. Vavřinec z Březové nakonec dodává, že během jedné hodiny se podařilo pobít na tři sta nepřátel. Další padli do zajetí. Zikmund následně další útoky odvolal. Jan Žižka se svými oddíly jednoznačně zvítězil. Naproti tomu morálka v křižáckém ležení rychle upadala a Zikmund silně váhal o dalším útoku a dobývání Prahy nakonec vzdal.
Důvodem, proč byla i bitva na Vítkově takto rozváděna do detailů je, že navzdory zpochybňování různých událostí a podob husitských válek, ať byly jakékoli, je nutno podotknout i jednoznačných husitských vítězství, jako bylo toto. Už se totiž nejednalo o náhodu, nýbrž o velmi dobrou strategii. I přesto, že vítězství bylo těsné, bylo jednoznačné a pro císařskou stranu skončilo fiaskem. Musíme si tedy uvědomit, že ačkoli husitství je nám často předkládáno ve velmi pozměněné podobě oproti skutečnosti, stále jej můžeme považovat za velký dějinný akt, který oproti mýtům sice může mít značné mezery, ale vedle těch musíme vnímat i zásadní nezpochybnitelné události, pouze s detailními pozměněními, jejichž dokonalým příkladem je právě popisovaná bitva. Právě tyto události jednoznačné nesou hlavní tíhu významu celé éry. Protože lze najít i poloodborné zdroje, které mají tendenci průběh a význam husitství zpochybňovat příliš, je nutno brát tyto neshody a nedostatky na zřetel, ale stále bychom měli uznávat základní dějinnou kostru a uvědomit si, kde můžeme najít optimální míru objektivního pohledu. Tedy, musíme důsledně rozlišovat, kde končí idealizace a začíná skutečnost a kde končí skutečnost a začínají úvahy a dohady.
V souvislosti s tím je nutné zmínit, že ne všechny bitvy byly jednoznačné, ale nejednoznačná vítězství též nelze označit za většinu. Spíše lze konstatovat, že i přes vnitrohusitské konflikty a rozmíšky byla většina bitev 20. let jednoznačná a útlum začíná přicházet spíše v letech třicátých, kdy od nejspíše poslední velké slávy u Domažlic (1431) hvězda husitství stále klesá a konec dlouhé revoluce je možno charakterizovat bitvou u Lipan (1434), tedy vyrovnáním si účtů jednotlivých kališnických stran.
2.3) Odvrácená tvář husitské revoluce
Jak bylo již zmíněno, husitství mohlo být též synonymem násilí. V tomto případě můžeme hovořit o násilí páchaném na civilním katolickém obyvatelstvu. Jak již bylo zmíněno, z dobových zdrojů protihusitských i husitských je doloženo, že toto násilí bylo zhruba srovnatelné s agresí křižáckých hord. Tedy, idealistický popis husitů ohledně přístupu k prostému civilnímu obyvatelstvu, zde kompletně bere za své. O charakteristice husitského počínání takové, jakou známe například z valné většiny historických románů (opět zejm. v případě Aloise Jiráska), můžeme konstatovat, že se nezakládá na pravdě. Navíc bychom si měli uvědomit, že husitství nebylo černobílým bojem dobra proti zlu, jak by nám právě tyto romány mohly naznačovat. Lze-li počínání stran vůči obyvatelstvu označit jako zlo, pak se husitské války vyznačovaly střídavými útoky zla, které mělo dvě podoby a ty se lišily pouze podle cíle útoku a ideologie, kterou měl tento útok hájit. Přitom zlo páchané jednotlivými stranami je zhruba srovnatelné. To naprosto zřetelně vede k tomu, že o Janu Žižkovi ani jeho spolubojovnících či nástupcích si nemůžeme namlouvat to, co nám subjektivní zdroje tvrdí.
Základní otázkou, na níž zde doposud nezazněla odpověď, zůstává, jak se ono zlo vlastně projevovalo. Běsnění husitů na konkrétních příkladech asi nejlépe popisuje Vladimír Liška. Žižkovi táboři byli nemilosrdní a šel za nimi jen strach a hrůza7). Poté, co ještě v létě roku 1420 vyhnali od Písku obléhatele z řad rožmberských žoldnéřů, stáhli se tito do Vodňan. Ty rozlícený Žižka již v září dobyl a kompletně vypálil. Na třicet zajatých katolíků pak nechal upálit. Poté následuje dlouhá řada sídel, která táborité dobyli, vypálili, pobrali zajatce a ty buď popravili (nejčastěji upálili) nebo vyměnili za zajaté soukmenovce. Velká bitva, jež se strhla u Horažďovic, skončila jasným vítězstvím husitů. Žižkovo vojsko neustále rostlo z řad jihočeských poddaných. Agresivita navíc neustále rostla, až nakonec chyběla úcta k jakýmkoli hodnotám. Táboři vypálili a vydrancovali i rožmberský klášter ve Zlaté Koruně. Vrchol však přišel s dobýváním Prachatic. Zde se podle historických popisů udál hotový masakr. Žižkovi stoupenci ubíjeli v ulicích každého muže, na kterého narazili. Vavřinec z Březové dodává: „…rozdělivše se po všech domech, odnášeli majetek a naleznuvše tu i onde schované muže, ukrutně je zabíjeli, šetříce jen žen a dětí, nebo zajaté přiváděli k Žižkovi.“8) Navíc ohledy na ženy a děti se rozhodně nedají považovat za milosrdenství. Po vypálení města byli tito vyhnáni a jejich další osud není znám. Mužské obyvatelstvo bylo vyvražděno kompletně, včetně pětasedmdesáti zajatců, kteří byli i přes úpěnlivé prosby o milost upáleni v kostelní sakristii. Pro ilustraci krutosti možno zmínit, že do oken byla v průběhu házena hořící sláma a vylévány sudy s hořící smolou. Je také doloženo, že přes dvě stě mrtvých těl prachatických měšťanů naházeli táboři do jedné ze studní. Zde se navíc jasně ukazuje, že přesně to, co Alois Jirásek ve svém románu „Proti všem“ kritizuje na straně katolické, se dělo i na straně kališnické. Přičteme-li navíc obrazoborectví a drancování klášterů, je možná polemika, zdali nebyla jejich krutost ještě větší. Dosvědčit to může subjektivní pohled kardinála Eneáše Silvia, v jehož „Kronice české“ je Žižka charakterizován jako „…kacíř, svatokrádce, pohotový ke každému zločinu.“9). I na tomto subjektivním pohledu lze tedy shledat velkou část pravdy.
Žižkova nelítostná válka pokračuje i na jaře 1421, kdy se například při dobývání Berouna neostýchá upalovat české katolické pány. Mimoto nám „Staré letopisy české“ také zmiňují, že náboženská revoluce se postupně zvrhla ve válečnou vřavu a běsnění. Při Žižkových útocích na města severních Čech (např. na Chomutov) zaznamenává Vavřinec z Březové tisíce civilních obětí z řad katolického obyvatelstva. A výčet zvěrstev ještě dlouho pokračuje. Husité navíc nedodržují ani základní válečná pravidla. – Nedodržují jakékoli sliby či dohody a lze tedy s čistým svědomím podotknout, že to ve své době byli možná právě oni, kdo se Písmu svatému protivil nejvíce.
Postup, který Vladimír Liška nazývá doslova genocidou, byl navíc silně nacionálně zabarven a namířen cíleně i proti německému obyvatelstvu. Jednalo se o fanatickou náboženskou intoleranci, jejímž synonymem je teror. Revoluce navíc začala požírat své děti. Zkrátka, táboritům přerostla přes hlavu a ti už útočili i na umírněné kališníky a jednali s nimi stejně jako s nejzarytějšími katolíky. Jan Žižka tento postup uprostřed táborů řídil a inicioval a pod jeho velením se strhl boj skutečně proti všem. V jeho posledních letech mu navíc nebyli po chuti ani táborští radikální kněží, se kterými se též krutě vypořádával. Objektivní zdroje jej tedy vykreslují jako postavu, u níž se snad ani nechce věřit, že je to ten slavný táborský vojevůdce. Bohužel, při objektivním hodnocení se zmíněnému opravdu dokonale blížíme. Takřka všechny zdroje směřují k jednomu cíli a zdá se tedy, že zde se jeví jádro jednoho z nejkřiklavějších rozporů ohledně mýtů a skutečnosti husitství.
Ohledně Jana Žižky je navíc ještě nutné dodat, že čím neohroženějším vůdcem se stával, tím na sebe také začal vázat politickou moc. Stanul v čele husitských polních vojsk (pozdějších sirotků), které již neměly funkci nutné obrany, ale staly se stálou vojenskou silou, která Žižkovi sloužila pro napadání všech, kteří se neztotožňovali se čtyřmi artikuly pražskými či i těch, kteří se podle Žižky ztotožňovali nedostatečně. Jan Žižka se v husitských hordách postupně stal de facto absolutním vládcem, který na sebe přebral zodpovědnost za trestání všech hříchů a nepravostí. To také s notnou krutostí vykonával. Řídil se jednak čtyřmi artikuly, jednak vojenským řádem husitských polních vojsk, jehož autorství je právě jemu připisováno. Pravidel zde byla celá řada. Pokud by však byla brána doslova, bylo by takřka nemožné pozemský život vést bez jejich porušení. Trestání těchto prohřešků lze naopak považovat z humanistického hlediska za teror.
Pro ilustraci Žižkova odsouzeníhodného postupu posouží i fakt, že bezprostředně po bitvě na Vítkově se tento pokusil s radikálním Janem Želivským a Mikulášem z Husi nastolit v Praze vojenskou diktaturu. Proti tomu se bránilo Staré město. Nechybělo mnoho a mohlo dojít k regulérnímu konfliktu. Táborští se Žižkou však 22. srpna Prahu opustili a zamířili právě k Písku a následně do Vodňan. V zemi tehdy nastávala léta nejtvrdší de facto občanské války. Tábor se začínal významem rovnat Praze a Žižkova taktika spálené země se zejména v boji proti katolické šlechtě v čele s Oldřichem z Rožmberka stala velmi efektivní. Nedlouho před smrtí se Žižka roku 1423 z Tábora přesouvá do východních Čech. Jednak nesouhlasí s názory táborských kněží, jednak mu tito vyčítají příliš radikální vojenské postupy. Současně panují hádky o financování vojsk. Jeho novým působištěm se tedy stává Hradec Králové, jeho válečný postup se ale příliš nemění. Postupně dochází ke stále silnějším potyčkám mezi ním a ostatními, umírněnými husity reprezentovanými panskou jednotou. Jeho moc a vliv však s dalšími vítěznými bitvami stále roste. Na sklonku života jej lze označit za nekorunovaného vládce Čech. Na náhlé onemocnění Jan Žižka umírá 11. října 1424.
Jak husitství samo o sobě, tak i s Janem Žižkou v čele tedy můžeme chápat i jako uskupení teroru. Záleží to především na úhlu pohledu. Historii této doby rozhodně nemůžeme chápat jako černobílou a záleží tedy pouze na individuálním postoji toho, kdo ji posuzuje. Předložena byla nezvratná fakta, fakta, která popisují zásadní rozpor ohledně mýtů a skutečnosti. Ale správnost, nutnost, potřebu a váhu příčiny i účelu nelze objektivně vyjádřit tak, aby platily pro všechny případy a pro všechny strany. S vědomím tohoto rozporu již je tedy individuální, jakou míru humanismu budeme přisuzovat době a jakou cenu tehdejšímu lidskému životu. Na cestě k historické pravdě lze tuto podkapitolu uzavřít dobovým výrokem (postesknutím) mistra Jakoubka ze Stříbra: „Začali rozumně a pěkně tu válku pro krev Kristovu a již pak na konci stálo lakomství, lakota a ukrutenství, nenávist a krádeže. Co zahynulo lidí těchto let mečem, co morem a hladem. Nejprve trpěli sedláčkové, ale již celé království trpí, pro hubení země bude za malý čas hlad. Knihy pryč se berou, neb duchové bludní praví, že knihy jsou k ničemu, ani Písmo, pálí je a trhají, nebo prodávají cizozemcům.“10).
2.4) Bitva u Malešova
Jak již bylo řečeno, Jan Žižka má na svém kontě velmi vysoké množství bitev. O to pozoruhodnější je, že takřka všechny byly vítězné či nerozhodné. Bojů, které lze v jeho případě označit za neúspěchy, je vskutku velmi málo. U Žižky navíc v průběhu husitských bojů nemůžeme zaznamenat žádný výrazný životní pád. To je zapříčiněno především tím, že (jak již bylo zmíněno) v době smrti byl na vrcholu své kariéry a pád už tedy nemohl následovat. Každopádně jej můžeme označit za geniálního stratéga. Přesto však musíme podotknout, že vedle toho měl i notnou dávku štěstí a náhoda mu často hrála do karet. Jeho genialitu také umocňuje fakt, že od léta 1421, kdy při obléhání hradu Rábí přišel o druhé oko, svá vojska řídí jako slepec. A i tak dokázal zvítězit ve dlouhém výčtu bitev, mezi které patří například bitva u Mostu, u Kutné Hory, u Německého (Havlíčkova) Brodu a mnoho dalších. Postup byl vždy stejný. Žižka byl navíc husitskými kněžími líčen jako spása shůry. Mnohdy tedy stačilo pouze to, aby se někde objevil a katolická vojska začala ihned ustupovat. Je také nutno složit obdiv tomu, že jako slepec neváhal vést i mocenské pře. Tedy, jak již bylo zmíněno, osoba složitá s velkým významem, avšak popisu dob pozdějších povětšinou neodpovídající.
Poslední bitvou, která by měla být v souvislosti s jeho osobou rozvedena, je bitva u Malešova. Jedná se o bitvu, ke které vedly specifické důvody. Jak již bylo zmíněno, postupně se začaly projevovat neshody mezi Žižkou a umírněnými husity. Ti (spolu s konzervativními pražskými měšťany a katolickou šlechtou) na podzim roku 1423 uspořádali tzv. svatohavelský sněm a zde přijali usnesení o postupu proti Žižkovi a jeho počínání. Plánovali zakročit všemi silami a prostředky. Nejprve přicházejí slabší potyčky, jako například 4. ledna následujícího roku bitva u Skalice. Žižka tehdy likviduje odpor ve východních Čechách. Pospolitost husitských sil tedy už kompletně vzala za své. Jediní, s nimiž se Žižka dokáže spojit, jsou táboři. Dne 7. 6. 1424 vypukla klíčová bitva u Malešova.
Ještě těsně před bitvou uniká nepřátelské léčce a na ústupu volí místo rozhodujícího střetu. Očividně má bojovat opět proti přesile a podle některých tvrzení proto volí velmi neobvyklou zbraň.
Vedle toho, že se na kopci opevní vozovou hradbou, údajně dolů z kopce pouští proti panské jednotě jiné vozy, naplněné kamením. To má nepřátele uvést ve zmatek. Měla následovat zuřivá střelba z houfnic a protiútok pěšáků i Žižkova jezdectva. Tím prý Žižka protivníky doslova smetl. Podle odhadů ztrát jednotlivých stran musíme konstatovat, že se jednalo o bitvu vskutku nemalou. Odhady mrtvých na straně Žižkově hovoří přibližně o 350 mrtvých. Na panské straně jich však mohlo být až 1 200. Údajně mohlo jít o jednu z nejkrvavějších bitev husitského hejtmana Žižky.
Nutno však zmínit, že informace o taktice s vozy kamení pochází až z pozdější doby. Dnešní historikové o tomto způsobu boje silně pochybují a spíše zastávají názor, že Žižka u Malešova takto vůbec nepostupoval a jednalo se tedy o běžný vojenský střet jako každý jiný v dané době.
3) Hlavní ideové směry husitských válek – mýty a skutečnost
Násilný převrat na Novém městě, jehož hlavou byl Jan Želivský, sice král Václav IV. dodatečně schválil. Dne 16. srpna 1419 však zemřel. Zpráva o jeho smrti husitským horlivcům rozvázala ruce a v Praze začala silná vlna obrazoboreckých bouří. Šlechtické skupině vedené Čeňkem z Vartenberka, která měla spolu s univerzitou kontrolovat vývoj, se situace naprosto vymkla z rukou. Na dějinnou scénu začalo vstupovat mnoho nových sil a husovi přívrženci se na základě rozdílného chápání božích zásad, později čtyř pražských artikul, rozdělili do několika specifických proudů. Nutno podotknout, že v této diferenciaci hrály důležitou roli i regionální zvláštnosti a zájmy.
První ze skupin (směrů) představovali tzv. umírnění husité. Až na několik radikálně uvažujících jednotlivců sem můžeme zařadit husitské panstvo jako celek. Vedle nich sem patřili i husitští zemané a řada staroměstských předáků. Za jejich hlavní cíl můžeme považovat provedení sekularizace, obsazení důležitých úřadů a přesvědčení budoucího panovníka o správnosti programu. Za mluvčí tohoto směru lze považovat řadu Husových žáků a přátel (např. Mistři Jan Příbram, Křišťan z Prachatic). Drželi se Husova učení a nehodlali jej překročit. Snažili se o dohodu, aby kališnictví mohlo být postaveno jako nekonfliktní směr v rámci katolické církve. Nepomýšleli na přetrhání svazků s Římem a jejich postup ohledně úřadů, vlády a společenských změn byl ryze pragmatický. Zkrátka, měli snahu změnit úřady a strukturu státu, ale nikoli přestavět stavy středověkého obyvatelstva a celou společnost změnit tak, jak to požadovala řada směrů radikálních. Nutno však podotknout, že tito také stále pomýšleli na obnovu svých bývalých vlivných pozic v rámci obnoveného státu. To byl kámen úrazu, který nakonec vedl k bojům husitů proti husitům. Vedle toho šlechta nehodlala brát sedláky jako sobě rovné. Stejná averze panovala i mezi univerzitními mistry a venkovskými horlivými kazateli. Na závěr nutno dodat, že se mohlo jednat o koncepci uskutečnitelnou. To navzdory interpretaci, jež pojednávala o chamtivosti a zkaženosti tohoto proudu oproti venkovským husitům a právě ty vynášela. Pokud však hovoříme o uskutečnitelnosti, musíme černobílé romány zavrhnout. Nehledě na to lze konstatovat, že pokud lze konečnou bitvu u Lipan charakterizovat (opět) jako boj dobra proti zlu, umírnění husité v čele s husitskou šlechtou tímto zlem rozhodně nebyli.
Jako samostatný směr v rámci husitství lze označit Prahu. Jednalo se o skupinu, která zaujímala pozici uprostřed mezi umírněnými a radikály. Praha sledovala i své zájmy. Ze začátku byla hlavním nosným bodem revoluce. Ocitla se ve středu a jednotlivé husitské směry sjednocovala pro boj za společný cíl. Postupně však narůstaly neshody mezi novoměstskými radikály v čele s Janem Želivským (do roku 1422) a staroměstskými umírněnci v čele s Mistrem Jakoubkem ze Stříbra a Janem Rokycanou, kteří odvážně rozvíjeli Husovy názory, ale nesměřovali ke krajnostem.
Za třetí a z hlediska sympatizantů pravděpodobně početně největší směr lze považovat radikály. Jednalo se o skupiny z řady provinčních měst a z venkova, které sice nebyly jednotné, ale cíl měly stejný. Spojovala je touha co nejrychleji a nejdůsledněji (bez ohledu na reálné podmínky) učinit zákon boží jedinou normou mezilidských vztahů. Strženi myšlenkou a podporováni chiliastickými kněžími si ani neuvědomovali, že prostý návrat do období apoštolské církve už prostě není možný a že doslovné naplnění zásad Písma by vedlo ke zhroucení společnosti. Zásadní roli, co se týče jejich mentality, hrála míra vzdělání (takřka nulové) a prostředí, z něhož vzešli (venkov).
K radikálnímu postupu se jednoznačně hlásili táborité, kde naplňování Písma došlo vskutku vyhřezlé podoby. Město Tábor programově budovali jako město „bratří a sester“, jako město spasení (opět chiliasmus (chilioi = řecky tisíc)). Předpokládali konec světa a Tábor jako jediné místo, které se může dostat do tisícileté říše Kristovy a poté v nebeskou spásu. Společnost Tábora měla charakter spotřební komuny, v níž byl zprvu omezen soukromý majetek. Už na podzim 1420 se však systém zhroutil poté, co se ani chiliastická proroctví hnaná fanatickou zbožností nenaplnila. Později zde byl vytvořen jediný svébytný církevní směr vycházející z husitství. Od počátku 20. let sláva Tábora upadá. S tábory sympatizovali hlavně severočeští husité (Žatec a Louny). Vedle nich je nutno jmenovat i orebity s centrem v Hradci Králové (název podle vyvýšeniny Oreb u Třebechovic, kde se konala první kázání). Ti byli po určitou dobu (asi 1423 – 1424) vedeni právě Janem Žižkou. Po jeho smrti jsou nazýváni jako „sirotci“. Můžeme tedy hovořit o základních třech husitských radikálních skupinách.
4) Od Žižkovy smrti k Lipanům (1424 – 1434) a výsledky bojů
Důvodem, proč byly v minulé kapitole líčeny postoje a představy různých kališnických stran, je, že právě neshody mezi nimi postupně vedly k roztrhání jednotné husitské fronty na řadu menších fragmentů. Právě tomuto rozdělení ve více nepřátelských směrů můžeme přisuzovat vinu na tom, že boj husitů proti katolíkům se postupem času zvrhl ve vzájemný boj těchto kališnických fragmentů mezi sebou. Jak již bylo v předchozích kapitolách zmiňováno, tento proces začal už za působení Jana Žižky a příkladem za všechny může být bitva u Malešova, po níž navíc Žižka hodlal napadnout a vyplenit i Prahu. Nebýt Jana Rokycany, který za hlavní město vyjednával, by k tomu bývalo snad i došlo. Naopak vrcholem těchto vnitrohusitských konfliktů se jednoznačně stala bitva u Lipan. I při posuzování těchto událostí je nutno vzpomínat na již zmíněné postesknutí Mistra Jakoubka, které hovoří za všechno.
Právě dobu vnitrohusitských bitev a tažení můžeme považovat za dobu zásadních rozporů mýtů, zejména později vytvořených, a skutečnosti. Pro objektivní popis však musíme postupovat chronologicky.
Žižkova odkazu se po jeho smrti drží Jan Roháč z Dubé, Žižkův blízký přítel a spolupracovník. Ten se snaží především o spojení táboritů se sirotky. Jeho snaha je bohužel marná. Přesto se spojeným oddílům ještě podařilo vytlačit z Čech spojená vojska saských a durynských feudálů, snažících se vyprostit z husitského obležení Ústí nad Labem (dne 16. 6. 1426). Po velkém úspěchu však nastaly další spory a neshody. Situaci nakonec stabilizoval převrat na Starém Městě roku 1427, kdy byli odstraněni konzervativní konšelé a s novými se mohla vojska lépe ztotožnit.
Na českém jevišti udávali táboři, sirotci a pražané tón až do roku 1434. Jednalo se tedy víceméně o vládu radikálních skupin, přičemž husitská šlechta stála mimo hlavní dění. Době 20. let stále ještě musíme ponechat přízvisko poměrně pospolitého husitského hnutí. Z hlediska husitského nedocházelo k takovým mezikališnickým potyčkám jako za Žižky a současně to ještě nebyla doba konfliktů řadových kališnických vrstev s husitskou šlechtou.
Struktura organizace těchto vojsk byla, na rozdíl od idejí jednotlivých stran, velmi podobná. Mezi kněžími sirotků (Prokop Malý řečený Prokůpek), táborů (Prokop Holý) a Prahy (Jan Rokycana) rozpory vyvstávaly, ale mez byla stále ještě únosná. Přímo oni ale udávali politickou linii. Právě v této době však začala vznikat nová bojová taktika. Jejím otcem byl Prokop Holý, v zahraničí přezdívaný Veliký. Slabost českých katolíků neschopných většího útoku mu umožnila, aby začal podnikat vpády do sousedních států Zemí Koruny české. Každý ze směrů se organizoval na jinou oblast a začal tedy vznikat sled bojů, které oslavujeme jako spanilé jízdy (nesprávné označení). V době husitství se hovořilo o tzv. rejsech. Máme ovšem pádný důvod k těmto oslavám?
Právě zde se dostáváme k jádru dalšího z velkých mýtů o husitství. Zatímco na Moravě se objevili sympatizanti s husitstvím, země rakouské a německé vnímaly tyto jízdy jako čiré zlo. Výpravy roku 1433 dokonce pronikly až k Baltu. Základní otázkou, kterou si ohledně těchto jízd musíme položit, však je, zda byly tyto cesty opravdu určeny především pro šíření husitských myšlenek. To totiž bylo českému národu po dlouhá desetiletí vštěpováno nejen v podobě románových dějů, ale i v podobě obsahu učebnic.
Jednoznačně můžeme říci, že kvůli šíření husitských ideálů především to nebylo. V první řadě se jednalo o důvody ekonomické = hospodářské. Postupný vývoj husitství totiž zapříčinil vznik stálých profesionálních vojenských oddílů. Zejména u sirotků a táborů se jednalo o tzv. polní obce, které fakticky živila pouze kořist. Na vydržování 12 000 mužů husitského vojska zkrátka česká ekonomika, v té době navíc válkou oslabená, neměla prostředky. Vedle ekonomických důvodů měli husité také zájem na napadení a oslabení nepřátel na jejich vlastním území včetně zasažení jejich strategických pozic. Šíření husitských ideálů tedy zůstává až na posledním místě. Tolik k tomuto rozporu mýtu a faktického historického postupu.
Na druhou stranu však husitům nesmíme upřít i řadu triumfů z přelomu desetiletí. První z nich přišel roku 1427. Před spojenými silami husitskými tehdy uprchla vojska čtvrté křížové výpravy, jež marně obléhala západočeské Stříbro a poté se snažila o poslední náznak ofenzivy u Tachova. Pátá kruciáta se setkala s neúspěchem snad ještě větším. České území v oblasti Kdyně a Domažlic opustila ještě dříve, než husitské vojsko vůbec spatřila. Jak bude později zmíněno, následky pro katolické vojsko byly fatální. Přestože husitská tažení bychom neměli brát na lehkou váhu, musíme podotknout, že bychom jejich vítězství neměli z vojenského hlediska přeceňovat. Za husitská vítězství nutno vděčit spíše jejich protivníkům. Vedle říšských feudálů se výprav zúčastňovali spíše tací, kterým šlo především o snadnou kořist, nikoli o hrdost po nasazení života. Tyto akce tedy nejednou skončily tak, že se intervenční vojsko zkrátka rozuteklo.
Právě bitva u Domažlic však vedla italského kardinála Cesariniho, zároveň vůdce intervence, k rozhodnutí, že s husity se bude jednat diplomaticky. Výsledkem tedy byl basilejský koncil (1431), kde se obě strany konečně dobraly k oficiální dohodě. Výsledkem dlouholetých bojů se tedy stala (bohužel ne na dlouhý časový výhled) basilejská kompaktáta. Ta však byla vyhlášena až 5. 7. 1436. Zásadní události konce husitství jí předcházely.
Už v rámci jednání se začaly projevovat zásadní neshody mezi náboženskými stranami. Spojené husitské síly požadovaly uznání artikulů a nehodlaly ustoupit. Na protest dokonce začaly obléhat největší českou katolickou baštu – Plzeň (červenec 1433). Pod nátlakem polních vojsk se zároveň ocitli i zástupci kalicha. Ta se obávala především konce existence po případném uzavření mírových smluv. Jejich postup drancování celých oblastí navíc stále pokračoval. V době, kdy již celá zem volala po míru, si zkrátka se zoufalým úsilím snažili zajistit alespoň potravu. To postupně vede k zásadnímu přeskupení sil. Co se týče polních vojsk, i zde se tedy nesmíme držet různých forem idealizace. Zkrátka, v zemi pod jejich působením probíhalo válečné drancování jako každé jiné. Můžeme si jen namlouvat, že jejich přístup vůči českému obyvatelstvu se nějak zásadně lišil od přístupu k obyvatelstvu cizích zemí při spanilých jízdách.
V případě zmíněného přeskupení sil došlo k situaci, kdy se pražané s Janem Rokycanou v čele spojili s umírněnými husity v čele s kališnickou šlechtou a podporu jim koneckonců poskytla i česká šlechta katolická. Naproti tomu táboři a sirotci (tedy polní vojska) zůstali sami a navíc od nich neustále odpadali mnozí dosavadní spřízněnci. Schylovalo se k zásadnímu konfliktu.
4.1) Bitva u Domažlic
Bitva u Domažlic, jež se udála 14. 8. 1431, je právem považována za nejúspěšnější bitvu celé husitské éry. Idealizační zdroje tvrdí, že vlastně k žádné bitvě nedošlo a že intervenční armáda se za strachu a paniky sama stáhla, uslyšivší zdáli mocný husitský chorál. Po důkladnějším zkoumání však zjišťujeme, že toto nemusela být pravá příčina křižáckého postupu. Vše bylo patrně důsledkem špatné organizace křižáckých hord. Poté, co byla celá intervenční armáda soustředěna na jednom místě, byl vydán rozkaz o přesunu vzad. Velitelé měli v plánu pouze taktický ústup, aby nebyli husitům odkryti dříve, než to bude nutné. Nesourodost vojska a špatná komunikace pravděpodobně zapříčinily, že část vojska (konkrétně Sasové) neporozuměla rozkazům velitele a přesun oddílů mylně považovala za útěk. Tento první náznak paniky byl nakonec za značného úsilí zažehnán. Další vývoj přesně neznáme. Pravděpodobné však je, že následná rychlost husitského postupu znemožnila křižáckému vojsku vytvořit strategickou formaci a husité tak opět vyvolali paniku, při níž se již úprku účastnili i všichni velitelé. V závěru celého střetu můžeme hovořit o boji husitů se zadním vojem, jenž bránil zanechanou křižáckou vozovou hradbu. Již se však jednalo o jednoznačně vítězný boj husitské strany. V rámci bitvy samozřejmě došlo i k pronásledování křižáků a nemilosrdnému masakru ze strany husitů. O tomto boji však obvyklá (idealizovaná) interpretace mlčí.
4.2) Bitva u Lipan
Nejvýznamnějším vnitrohusitským konfliktem = rozhodující bitvou se stala bitva u Lipan. K té došlo 30. května 1434 poblíž Českého Brodu. Jednalo se o bitvu velkých rozměrů (Hovoříme o tisících pěšáků a stovkách jezdců a opevněných vozů.), jejíž význam můžeme označit jako dalekosáhlý. Nutno zmínit, že podle odhadů byly počty mužů na obou stranách poměrně vyrovnané a výsledek bitvy tedy záležel především na strategii. Ještě bezprostředně před vypuknutím bitvy byla snaha vést mírové rozhovory, ale ta kompletně vzala za své a po dvou de facto promarněných dnech se boj strhl.
S lepší a hlavně nečekanou strategií nakonec přišli páni Aleš Vřešťovský a Menhart z Hradce, což nakonec vedlo i k jejich definitivnímu vítězství. Jednalo se o jednoznačné vítězství s tím, že bitva trvala pouze několik hodin (během odpoledne a večera) a lze hovořit o tom, že se nakonec zvrhla v pouhé líté zabíjení, při němž přišla o život valná většina bojovníků polních vojsk včetně svých velitelů (například Prokopa Holého i Prokopa Malého). Bitvu u Lipan můžeme s čistým svědomím hodnotit jako jednu z nejkrvavějších bitev celé husitské éry. Znamenala definitivní porážku vojsk sirotčích a malá část, jež zbyla z vojska táborského, se již v Čechách dále neangažovala a namísto toho vstoupila do žoldu císaře Zikmunda proti Turkům. Průběh střetu není nutné detailně interpretovat. Na co bychom však měli poukázat je, jak se její současný obraz může lišit od skutečnosti.
Existuje zde především jeden zásadní fakt, který bychom měli brát na zřetel. V literatuře (idealizující) je tato bitva často líčena doslova jako boj správných husitů proti nesprávným, přičemž polní vojska jsou stavěna do role správných. Již několikrát zde bylo zmíněno, jaký byl jejich přístup a jak se jejich postup promítal ve stavu království. Za jednoznačně správnou stranu je tedy považovat nemůžeme. Objektivní zdroje nás dokonce vedou k přesně opačnému výkladu. Zkrátka, naplnit ideály husitství beze zbytku v dané době nešlo. Nelze zavrhnout myšlenku, že o ideály vlastně tito vojáci, strženi strojem války, už ani neusilovali. Kališnická šlechta se jeví jako jediná skupina, která za daných okolností uvažovala realisticky, a tudíž byla nejpovolanější k tomu, aby se vedení chopila. Její koncepce byla zároveň jedinou, kterou bylo možno realizovat a i tak byl postup velmi složitý. Docílila však kompaktát a následně (hlavně za Jiřího z Poděbrad) i stabilizace poměrů v zemi. Lze tedy tvrdit, že navzdory mýtům můžeme nikoli za správnou, ale správnější považovat cestu kališnické šlechty.
5) Dozvuky husitských válek – Jan Roháč z Dubé a jemu věrní
Přestože bitvu u Lipan hodnotíme jako poslední velkou bitvu husitské éry, tento fakt nevylučuje další střety, které se odehrály v následujících letech. Lze konstatovat, že hlavní úlohu zde sehrál Jan Roháč z Dubé a ti, kteří mu zůstali i po Lipanech věrni. Ve skutečnosti se jednalo o Žižkova blízkého přítele, který stál po jeho boku snad už od počátku revoluce (Jako věrný Žižkův souputník je připomínán už roku 1420.). K husitství inklinoval i přes šlechtický původ, kdy se jeho rod těšil postu mezi rody nejváženějšími (v rámci království). Navíc jeho předhusitská minulost se té Žižkově v mnohém podobala, či se dokonce shodovala. Roku 1420 byl zvolen jedním ze čtyř nejvyšších táborských velitelů. Postupně se po Žižkovi stal mezi husity druhou nejvýznamnější osobou a lze hovořit i o jejich vzájemném příbuzenském vztahu. Po smrti Žižkově sice na věhlasu ztratil, ale i přesto se v koncových fázích husitismu stal postavou nanejvýš důležitou. Pomník mu svou divadelní hrou vytvořil například i Alois Jirásek, autor už mnohokrát zmiňovaný. Opravdu se ale tento popis s realitou shoduje? Najedná se opět o jednoznačnou idealizaci?
V první řadě je nutno zmínit, že stejně jako v případě Žižky nesmíme podléhat tvrzením o něčem, co by snad s určitými výhradami šlo nazvat humanismem. Víme, že i Jan Roháč z Dubé se při tažení neostýchal vybíjet civilní mužské obyvatelstvo četných měst Koruny české, táhnout zejména proti obyvatelstvu německému, vypalovat města a v některých případech nešetřit ani žen a dětí. I jeho počínání můžeme s čistým svědomím hodnotit jako kruté. I pro něho je typická taktika spálené země. Můžeme navíc spekulovat o tom, že jeho pozdější „degradace“ může být zapříčiněna neshodami s Holým a dalšími, kteří měli proti Žižkovu přístupu výhrady. Zkrátka tento způsob byl moc radikální a tou dobou už i přežitý. Pro Holého tím více, protože byl kněz a jeho rozhled ten Žižkův mnohonásobně převyšoval. Navíc odmítal zbytečný a dostatečně neopodstatněný teror. I Roháč tedy stál proti všem, byť v jeho případě však pouze politicky. Tedy, o osobě Roháčově samotné lze říci, že s mýty a skutečností je situace takřka totožná jako v případě Žižkově.
Už v době předlipanské, kdy stojí v ústraní, si začíná u Čáslavi budovat „hrad“ Sion. Právě toto místo se stalo posledním útočištěm těch, kteří se po Lipanech odmítali vyrovnat se Zikmundem jako novým králem. Dalo by se říci, že i pro Roháče byl zázrak, že vůbec jako jeden z radikálů Lipany přežil. Samozřejmě díky jakési milosti. Poté se snažil o nové sjednocení a proti Císaři plánoval novou ofenzivu. Na všech stranách se však setkal s neúspěchem a věrný mu zůstal pouze Hradec Králové. Po jeho obklíčení a obsazení císařskými vojsky teprve prchá na Sion. Nemůžeme tedy hovořit o idealizovaném přesvědčení a chrabrosti, ale o zoufalosti. Sion se zkrátka stal posledním možným útočištěm, kam se Roháč se svými stoupenci stáhli ze zoufalosti. Ani ohledně jejich dalšího působení si však nesmíme nic namlouvat. Vladimír Liška zmiňuje, že tito konali četné záškodnické akce do okolí. Tedy, šlo především o další drancování a boj spíše na truc Zikmundovi. Rozhodně nemůžeme uvažovat o dalším šíření husitských ideálů zvláště poté, kdy konstatujeme, že se jednalo právě o Roháče a jiné radikály. Zikmund proti Sionu pochopitelně uspořádal trestnou výpravu.
Ohledně samotné bitvy panuje mnoho nejasností. Právě Liška dokonce hovoří o záhadě, které dodnes chybí jednoznačné vysvětlení. Vlastně můžeme konstatovat, že se jedná možná o největší záhadu husitských válek, o níž se zásadně liší dobové zmínky a historikové i vědci se nemohou dobrat skutečnosti. Ohledně výzkumu faktů jsou de facto bezradní. Možné náhledy na průběh bitvy však nyní nejsou důležité. Důležité je zmínit, že skutečně následovala tvrdá represe. Konkrétně tedy 9. září 1437 se v Praze konala masová poprava všech přeživších a zajatých. Ta vedla k dalším výrazným mocenským pohybům na české scéně. Tyto třenice krále a husitské šlechty, které nakonec vykrystalizovaly ve skutečnou vnitrostátní válku, však brzy ukončila Zikmundova smrt (již 9. prosince 1437 ve Znojmě).
Ani tuto pozdní etapu husitské epochy tedy nemůžeme přijímat tak, jak je nám ve většině předkládána. I v jejím případě narážíme na řadu rozporů a neshod ohledně mýtů a skutečnosti. Jak již bylo zmíněno, tyto rozpory panují na jedné straně v případě osoby Jana Roháče, kterou můžeme dokonale srovnat s Janem Žižkou, na straně druhé pak v případě situace, kdy se zkrátka nemohlo počítat s chrabrým a čestným postupem dodržujícím zásady, nýbrž s čirým pragmatismem, který však mohl otevřít cestu pro vznik mýtu. Tomuto mýtu bychom ale podléhat neměli.
Závěr
Na závěr je nutno zmínit, že při podrobnějším posuzování historické situace z různých hledisek (Myšleno tedy hlavně dle různých zdrojů idealizačních na jedné straně a na straně druhé směřujících k pravdivému popisu.) jsme se skutečně dopracovali k poměrně překvapivým výsledkům.
V rámci této práce se podařilo zmapovat, jak dokázala idealizace v průběhu dějin kompletně přestavět tvář husitských válek. Můžeme s čistým svědomím tvrdit, že taková jejich podoba, jaká je v současnosti notoricky známá, je složena především z mýtů, které jsou postupně stavěny jeden na druhý, až nakonec vytvoří celek.
Tedy, hovoříme-li o podobě, současná společenská interpretace se se skutečností v zásadních ohledech neztotožňuje. Těchto ohledů zde můžeme jmenovat celou řadu. Prvním z nich je přínos Jana Husa do světa humanismu. Bylo zjištěno, že cílený nebyl takřka žádný. Sice o náznacích a necílených projevech by se dalo dlouho polemizovat, ale Jana Husa musíme hodnotit především jako reformátora náboženského, tedy takového, který se věnuje především náboženství a tak stále ještě spadá do éry vrcholné gotiky.
Druhou významnou kapitolu tvořili husitští vojevůdci. Ať už se jednalo o Žižku, Roháče či jiné horlivce, i jejich obraz dějiny přetvořily a vytvořily z nich kladné osoby, přestože z hlediska podoby husitských bojů šlo spíše o tyrany a kruté válečníky.
S kapitolou slavných vojevůdců každopádně souvisí i kapitola radikálních kněží. I ti byli v řadě případů (např. Želivský) stavěni do rolí kladně přínosných osobností, snad i humanistů. Faktem je, že ve skutečnosti byli spíše nositeli náboženského teroru a fanatismu a reformaci v řadě případů spíše brzdili a způsobovali komplikace.
Poslední důležitou skupinou byl prostý lid, tak řečená nižší vrstva. Ta byla díky fanatismu do války vtažena. Nutno říci, že zásadní roli v tom hráli právě náboženští radikálové, radikální kazatelé. Záměr této vrstvy na počátku byl jasný. Boj měl vést k vypořádání se s rozpínavou katolickou církví a k provedení reformace neutěšené situace. Boj – tedy boj, kdy už situace postoupila do neřešitelného stavu. Bohužel, právě tuto vrstvu nejmasověji strhl stroj války. Boje se vyvinuly směrem doslova zhoubným.
Hovoříme-li však o významu (nikoli o podobě), ten můžeme ponechat ve formě pokud možno nezměněné. Tedy, i v rámci celého tehdejšího světa se jednalo o jeden z prvních kroků na cestě k reformaci. Můžeme připustit, že tato její podoba byla ve své konečné fázi i přes určité výhrady úspěšná. Význam tedy hodnotíme jako zásadní.
V rámci práce se potvrdilo, že pro popis husitské skutečnosti nelze čerpat pouze z jednoho zdroje. Zdrojů musí být použita celá řada a při jejich posuzování je důležité dbát zejména na typ literatury a časové zařazení. Lze bez okolků konstatovat, že použitá odborná literatura skutečně vede k jednotlivým poznatkům tak, jak byly v průběhu práce rozváděny. O literatuře krásné lze říci, že rozhodně může být též přínosem, ale podle jejího účelu bychom k ní také měli přistupovat. Tento konkrétní typ by tedy měl dále plnit své základní funkce, ale neměl by nám soužit jako průvodce historií, neboť, jak už bylo zmíněno, silně idealizuje, subjektivizuje a má tendenci historii přetvářet a vytvářet mýty. Právě popis doby husitských válek je pro nás typickým příkladem toho, kam až nás tato idealizace může dovést.
Jak už tedy bylo zmíněno v úvodu, účelem práce bylo především upozornit na rozpory mýtů a skutečnosti ohledně popisu epochy husitských válek. Práce potvrdila, že se jednalo o rozpory zásadní, přičemž jejich množství je skutečně velmi velké. Aniž bychom tedy zlehčovali a negovali jejich význam či se pouštěli do rozsáhlých kritik, musíme mít vždy na paměti, že historie není černobílá. Právě z toho důvodu bychom úskalí dané doby neměli brát na lehkou váhu a měli bychom pracovat na objektivním pochopení dějin.
Bibliografická citace
1) PEKAŘ, Josef O smyslu českých dějin. Praha: Rozmluvy, 1990, 115 s.
2) tamtéž, 117 s.
3) tamtéž, 123 s.
4) LIŠKA, Vladimír Husitství konec jednoho mýtu. Olomouc: Fontána, 2000, 130 s.
5) tamtéž, 141 s.
6) tamtéž, 145 s.
7) tamtéž, 150 s.
8) tamtéž, 151 s.
9) tamtéž, 151 s.
10) tamtéž, 155 s.
