Úvaha na téma CHARTA 77
…stát se signatářem CHARTY 77…ano, nebo ne?!
ANEB být, či nebýt…
Kolem Charty 77 visí stále mnoho otazníků. Na (p)úvod je třeba zmínit, za jakých podmínek vznikala tato občanská iniciativa, za jakým účelem byla Charta vytvořena, jaké si stanovila cíle, jak moc se na ní mohli podílet „svobodní“ občané, zda se vůbec vyplatilo být signatářem prohlášení Charty…? V období normalizace byla ro(c)ková skupina Plastic people trnem v oku komunistické straně, a proto ji vykolejila z hudební scény. A nejen to. Roku 1976 byli členové kapely postaveni před soud, někteří nepodmíněně odsouzeni za výtržnictví. Navzdory „dusnému“ ovzduší se v Československu našli odvážní lidé, kteří dali podnět k vytvoření již zmiňované Charty 77. Československo, tedy ČSSR se zavázala na konferenci v Helsinkách, že samozřejmě bude demokratickým státem. Chyba lávky! Stát požadavky demokratického státu teoreticky plnil, v praxi ovšem pojem demokracie neexistoval. Odvážní mužové jako například Havel, Kohout, Patočka a mnozí další se ovšem rudé barvy nezalekli a začali jednat. Vytvořili občanskou iniciativu, tedy zájmové sdružení občanů, kteří měli jasný cíl: upozorňovat a především řešit NEdodržování základních lidských práv a svobod v ČSSR. Byl vytvořen dokument Prohlášení Charty 77, kde byly shrnuty požadavky a cíle stejnojmenného občanského sdružení Charta 77. Jejími prvními signatáři se stali již zmiňovaní odvážení mužové předlistopadového režimu. Charta měla naprosto stejné cíle, jako masy lidí v ČSSR. Bylo tedy nutné její činnost podporovat. Alespoň tím nejmenším. Podpisem! Většina obyvatel ČSSR si kladla jednu a tutéž otázku: „Vyplatí se vlastně Prohlášení podepsat?“, nicméně i já si dnes, v moderní době, kladu naprosto shodnou otázku. Vžívám a vtěluji se do bezbranných lidí, kteří mají před sebou Prohlášení, avšak hlavou se jim honí spousta otázek… Musíme si uvědomit, že na lidskou psychiku ohromně působil tehdejší režim. Pokud někdo Chartu podepsal, stal se signatářem. Tedy odpůrcem režimu. Odpůrcem doby. Komunistické doby. Stal se vyvrhelem společnosti. Mohl přijít o své dosavadní zaměstnání. Byl (proná)sledovaný. Mohl se psychicky zhroutit. Neměl dostatek financí. Měl hlad, nemohl se postarat o rodinu, o blízké. A jsme u toho! Pokud by Chartu podporovalo více lidí, myslím tím všechny odpůrce režimu, přece jen by byla větší naděje na úspěch a dosažení cílů. Alespoň některých. Ale takhle? Zprvu bylo jen 242 signatářů. Jak reagoval stát? Samozřejmě na „pisálky“ poslal policii. Následovaly výslechy, výhružky, agrese vůči občanům, kteří prostě podepsali papír! Pokud chtěl podepsat vysokoškolák, tak mohl, ale již nebyl vysokoškolákem ... Výjimky neexistovaly. Každý signatář padal rovnou do otevřené náruče StB. Ale i přesto Charta rozvíjela svou činnost dál! Měla totiž pevné základy. Charta se stala podpisovou kampaní, jakýmsi hnutím především českých občanů, kteří toužili po svobodě, demokracii, nezkorumpovaných volbách, důstojné práci, literatuře, cestování … A teď už vím, že já bych patřila k nim!
